Rozdělení mandátní Palestiny (1947)

Britští vojáci prohledávají silnici kvůli minám

Události, které předcházely rozdělení britské mandátní Palestiny:
I po druhé světové válce spravovala území Palestiny (již značně okleštěné oddělením Jordánska a Golanských výšin) Velká Británie. Ta se však dostávala do stále větších problémů nejen na území samotné Palestiny, kde mezi sebou navzájem a také proti Britům bojovali Židé a Arabové, ale i ve svých koloniích a konec konců i doma. 15. února 1947 proto Británie oficiálně prohlásila, že předává problém Palestiny k vyřešení Organizaci spojených národů. Začátkem května se proto sešlo Valné shromáždění OSN, aby si vyslechlo stanoviska zúčastněných stran a rozhodlo o dalším osudu tohoto území.

Loď Exodus (1947)

Vznik UNSCOP a stanovisko o rozdělení Palestiny:
15. května byl ustanoven zvláštní výbor pro Palestinu, známý pod zkratkou UNSCOP (United Nations Special Committee on Palestine), který měl odcestovat do Palestiny a na základě šetření rozhodnout o nejlepším možném řešení.
Výbor tvořili zástupci Austrálie, Kanady, Československa, Guatemaly, Nizozemska, Peru, Švédska, Uruguaye, Indie, Íránu a Jugoslávie. Zřejmě velký vliv na jejich konečné rozhodnutí a návrh na rozdělení území, měl okamžik, kdy byli čtyři členové výboru přítomni tomu, co Winston Churchill nazval „ubožáckou válkou“. A sice zákroku britských jednotek proti „ilegálním“ židovským uprchlíkům z Evropy, kteří připluli na lodi Exodus. Nebyl jim povolen vstup na pevninu, místo toho byla jejich loď odvlečena do přístavu v Haifě, kde byli uprchlíci, kteří přežili koncentrační tábory, násilím, za použití slzného plynu, hadic a úderů pažbami pušek, nahnáni do vězeňské lodi a posláni zpět do Evropy.
Vliv měla jistě i Ben-Gurionova argumentace založená na poválečných průzkumech Gallupova institutu, ze kterých vyplývalo, že jen 14% Němců odsuzuje Hitlerovo vraždění Židů, zatímco plných 60% ho schvaluje.
Před výborem kromě Ben-Guriona vypovídal také dr. Chaim Weizmann a zástupci Arabů.
UNSCOP vydal své stanovisko 1. září 1947. Všechny státy výboru až na Austrálii, Indii, Írán a Jugoslávii, podepsaly stanovisko vytvoření dvou samostatných států – židovského a arabského. Indie, Írán a Jugoslávie se spíše přikláněli k jedinému, federativnímu státu, Austrálie se rozhodnutí zdržela.

Rozdělení Palestiny dle rezoluce č.181

Plán na rozdělení:
Plán na rozdělení britského mandátu navrhoval rozdělení území na území pro vznik budoucího židovského státu, území pro vznik budoucího arabského státu a území pod mezinárodní správou.
Pro budoucí židovský stát bylo vyčleněno 56% území, což bylo 14 461 km/2. Asi 75% z tohoto území tvořila poušť.
Pro arabský stát bylo vyčleněno zhruba 42% území, tedy 10 846 km/2.
Zbývající 2% pak byl Jeruzalém a malá oblast okolo něj. Toto území mělo být pod mezinárodní správou.

Ještě před vznikem výboru UNSCOP se rozdělením mandátní Palestiny zabývala také Peelova komise. Byla to britská komise fungující v letech 1936-1937, která také navrhla rozdělení území na tři části. Většinu území by zabíral arabský stát (v podstatě celý Negev, Pásmo Gazy, Judsko a Samaří), oblast okolo Jeruzaléma s koridorem zasahujícím ke Středozemnímu moři by byla pod mandátní správou, zbytek by náležel židovskému státu. Woodheadova komise, která měla prakticky připravil rozdělení území však došla k závěru, že je toto rozdělení neproveditelné.

Rozdělní Palestiny, rezoluce č. 181:
K rozdělní britské mandátní Palestiny došlo na základě rezoluce Valného shromáždění OSN č. 181, která byla přijata v New Yorku, 29. listopadu 1947. Pro přijetí rezoluce, tím tedy i pro rozdělení britského mandátu, hlasovalo 33 států (Austrálie, Belgie, Bolívie, Brazílie, Bělorusko, Kanada, Kostarika, Československo, Dánsko, Dominikánská republika, Ekvádor, Francie, Guatemala, Haiti, Island, Libérie, Lucembursko, Nizozemsko, Nová Zéland, Nikaragua, Norsko, Panama, Paraguay, Peru, Filipíny,Polsko, Švédsko, JAR, Ukrajina, USA, SSSR. Uruguay, Venezuela) Proti návrhu se vyjádřilo 13 států, 10 států se zdrželo hlasování a jeden stát (Thajsko) se hlasování vůbec nezúčastnil.
Součástí rezoluce bylo také doporučení, na otevření přístavu v Haifě pro židovské přistěhovalce. Mělo tak být učiněno 1. února 1948.

David Ben Gurion vyhlašuje vznik Izraele (1948)

Následky rozhodnutí o rozdělení Palestiny:
Židé rozhodnutí o rozdělení Palestiny, a tím i výhled na vznik svého vlastního státu, bouřlivě oslavovali v ulicích. Židovská radost se mísila s obavami, jak získané území ubránit. Moc dobře totiž věděli, že Arabové rozdělení nepřijmou a Židé tak o svůj stát budou muset bojovat. Kritizován byl také fakt, že většinu přiřknutého území tvořila poušť.
Minorita, kterou tvořili někteří představitelé krajně pravicových hnutí (zejména okolo skupin Irgun a Sternův gang), plán odmítla s tím, že nepřinese mír a Arabové na Izrael stejně zaútočí.

Na arabské straně se neslavilo. Spíše naopak. Ihned po vyhlášení výsledků hlasování začali arabští teroristé útočit na Židy po celé zemi. Napadáni byli lidé na ulicích i v autobusech. Byly vypalovány židovské obchody a synagogy. K této reakci nedošlo jen v Palestině, ale i v okolních arabských státech. Například v Tripolisu bylo zavražděno více než 130 Židů.
Poslední půlrok britské správy byl naplněn neustálými útoky (ať už arabských skupin nebo židobských) a stále se stupňujícím krveprolitím.
Stát Izrael byl oficiálně vyhlášen 14. května 1948. Poté armády arabských států napadly nově vzniklý stát Izrael a začala tak tzv. první izraelsko-arabská válka (válka za nezávislost). Zbývá jen poznamnat, že  Arabové svůj stát na přiřknutém území nikdy nevytvořili.

(článek byl poprvé zveřejněn 29.11.2007 na serveru Israel.cz, nyní je zveřejněna upravená verze)

Be Sociable, Share!

•